V říjnu 2010 se 6 žáků z 8. třídy zúčastnilo soutěže „Čtyři živly v architektuře: Oheň.“ V této soutěži bylo z 91 žáků z celého Královehradeckého kraje vybráno 35 dětí, které odevzdaly nejlepší práce. Mezi těmito dětmi se na velmi pěkných místech umístilo i šest žáků naší školy:
Tito žáci se na jaře zúčastní výletu za památkami Královehradeckého kraje. Volnou vstupenku pro celou rodinu získalo 10 dětí, které kromě výborných prací odevzdaly také krásné výtvarné ztvárnění řeckého boha Hefaista. Z naší školy tyto vstupenky obdržela E. Myšíková a N. Kozmová.
Mgr. Veronika Kykalová
Když první sněhová vločka dopadne na zem a začne vytvářet bílou peřinu, víme, že Vánoce nám už pomalu klepou na dveře. Příroda už spí pod měkkou bílou dekou a ptáčkové jsou už dávno v teplých krajích. Tady u nás ale nastává vánoční čas. Něco, na co se těší nejen děti, ale i dospělí. Nejdříve stresující období, kdy všichni obíhají po krásně vyzdobených obchodech a vybírají dárky. Ale potom přijde ten čas odpočinku, relaxace a chvíli s rodinou a přáteli. Předtím se ale musí provést přípravy. Uklidit celý dům a ozdobit ho různými blikajícími řetězy. Upéct vánoční cukroví, s kterým mamince vždy pomáháme a z kterého tatínkovi tečou sliny, když ucítí vůni rozléhající se po pokojích. Ve vaně nám poplave kapr, který si s námi bude pod vodou bublat vánoční písně. Potom už nezbývá nic jiného, než jen čekat a těšit se. Pohled ven z okna na zasněženou krajinu, na nalepující se vločky na okno, na krásně ozdobené domy a stromy nám všem bere dech. A konečně nastane ten den, 24. prosinec, kdy „Ježíšek“ obchází všechny, kdo byli alespoň maličko hodní. Ráno jde tatínek pro stromeček, který potom společně ozdobíme. Mezitím se z kuchyně line vůně smažícího se kapra a bramborového salátu. Ještě než se posadíme ke stolu, tatínek řekne pár slov a potom už jen jíme a povídáme si. Pro někoho je to jen jeden z mála okamžiků, kdy se sejde s rodinou u stolu a povídají si, aniž by kamkoliv pospíchali. Po vydatném jídle zacinká zvoneček a my přejdeme ke krásně ozdobenému a dárky obloženému stromečku. Při rozbalování dárečků vždycky ukápne pár slz štěstí, ale to tak už bývá. Takže teď se můžeme jen těšit, až Štědrý den přijde.
Jana Hořínková, žákyně 8. třídy
…oblohu. Představuji si ji jako jednu velkou, neznámou budoucnost. Co asi čeká člověka jako jsem já? Splní se vše, v co tak usilovně věří? Nebo můj život skončí v troskách, bez splněných snů a dalších vyhlídek?
Ptám se mraků: „Kdy přijede můj vlak jménem Budoucnost?“ Neodpovídají. Křičím tedy: „Mohu do některého, jež zde na nádraží stojí, nastoupit?“ Stále žádná odpověď! Nebaví mě stále jen čekat. Už doslova řvu: „Je tady vlak do stanice Budoucnost? Jakou jízdenku je třeba mít připravenou?“ Opět nic. „Bude ji po mně průvodčí jménem Starost chtít?“ „Potkám se i se strojvedoucím Láska, jež vede většinu cest vlaku Budoucnost nebo v kabině potkám druhého strojvedoucího Kariéra?“ Žádný vlak by se přece nerozjel bez výpravčího jménem Štěstí, kterého je všude třeba a jež ovlivňuje to, zda se věci vedou, či nevedou. Mrzí mě, že ho tak málo znám! A co moji spolucestující? Volám: „Potkám zde Přátelství, Rozum, Opatrnost, Statečnost, Pochopení nebo jen Vypočítavost, Hrabivost, Mrzutost, Radost, Ostýchavost, Velkomyslnost, Upřímnost, Pravdomluvnost či Malichernost?“
Spoustu z nich už moc dobře znám. Se kterými z nich však budu i nadále v kontaktu? V mém vlaku Budoucnost jistě potkám i spoustu dalších cestujících, kteří mi budou křížit cestu. Doufám jen, že se na konci své cesty shledám se Stářím a Moudrostí, jež zaručují lidem klid a mír.
Sedím na prázdném nádraží a můj vlak jménem Budoucnost právě přijíždí na kolej zvanou Život!
Lucie Novotná, 9. třída
Je časně ráno a já přijíždím s maminkou a tatínkem na vlakové nádraží. Jedu navštívit moji sestřenici Veroniku, která bydlí na Moravě. S Veronikou jsem se dlouho neviděla. Chtěla bych ji sdělit nové události, které v mém životě nastaly. Jelikož moje maminka s tatínkem musí jet do práce, zůstanu na nádraží sama. Loučím se s nimi a nakonec oboum dvoum „vlepím“ pusu. Ještě z dálky mi mávají.
Moji rodiče jsou už dávno pryč, a proto „popadnu“ batoh a jdu si koupit lístek na vlak. Paní, která mi lístek prodává, je moc milá. Ptá se mě, kam jedu takhle časně ráno. „Na Moravu za sestřenicí“, povídám ji. „Ale děvče, vlak na Moravu ti jede až za půl hodiny!“ „Nevadí“, řeknu. Slušně ji poděkuji za lístek a za milé popovídání a odcházím se kousek od ní posadit na lavičku.
Sedám si na červeně nabarvenou lavičku a všimnu si, že tu není „ani noha“. „Alespoň tu není takový hluk“, řeknu si polohlasně. Z batohu vytáhnu knihu, otevřu si ji a začínám číst. Po chvilce mě to ale přestane „bavit“, a proto ukládám knihu zpět do batohu.
Najednou na mě zasvítí sluneční paprsky. Podívám se před sebe a v dálce vidím zasněženou krajinu. „Jak to, že jsem si té krajiny nikdy nevšimla?“, zeptám se sama sebe v duchu. Sedím na prázdném nádraží a dívám se na tu krajinu. „Je tak krásná“, řeknu polohlasem. Sluneční paprsky na ni svítí a čistě bílý sníh se třpytí. Představuji si, jak na třpytivém sněhu ležím s mou sestřenicí Veronikou a spolu děláme andělíčky. Sluneční paprsky nám svítí na obličej a vítr profoukává moje a sestřenčiny dlouhé vlasy. Je mi tak krásně, tak uvolněně.
Ze snění mě ale probudí vlak, přijíždějíc na nádraží. Uvědomím si, že to je vlak, který jede na Moravu. Přesněji do Brna. Rychle si přehodím batoh přes rameno a utíkám k vlaku.
„Uf, stihla jsem to“, povím si v duchu. Posadím se vedle starší paní na sedadlo a nechám si svůj batoh „sklouznout“ na zem. Vlak se rozjíždí a nabírá na rychlosti. Otočím se na nádraží a hned na krajinu. S plnou rychlostí vlaku ujíždíme od nádraží a já, s očima „zabodnutýma“ na zasněženou krajinu se usmívám.
Ivana Stejskalová, žákyně 8. třídy
Žáci 2. ročníku se v dramatické výchově proměnili v princezny a rytíře. Vyzkoušeli si, jak se žilo na hradech a zámcích.
Mgr. Eva Sobotová
V úterý jsme jeli vlakem do Všestar, do pravěké osady, kde jsme se podívali, jak se žilo v pravěku.
Vystoupili jsme z vlaku a spěchali ke škole, kde jsme si dali svačiny. Došli jsme k osadě a museli jsme chvíli čekat, než půjdeme na řadu.
Začínali jsme asi v 10.45. Nejdříve jsme si prohlédli pravěké lodě a hodně se o nich dověděli. Jedna loď byla z topolu a druhá z dubu, obě dvě podstoupily plavbu po moři, nikdo se neutopil a loď nebyla vůbec poškozena. Takže pravěcí lidé se mohli plavit po moři, aniž by se utopili. Dále jsme postoupili k sekerám – ostří měli z mědi a rukojeť ze dřeva. Došli jsme do takzvaného „rondelu“, kde se dříve konaly obřady a modlitby ke slunci. Rondel je část kruhovitého pozemku, kde jsou do kruhu zatlučeny opálené klády (aby neshnily). Pak jsme šli k políčku, průvodce nám ukázal jak a čím se ta pole obdělávala. O kousek dál byla dřevěná studna a jáma tzv. „hliník“, kde se těžil jíl. Jáma poté sloužila jako „odpadkový koš“. Dále jsme přistoupili ke třem domům, měly střechu z rákosí, propletené zdi proutím a omatlané zdi jílem smíchaným s vodou – „mazanicí“. Po rozchodu jsme si mohli vyzkoušet sekat sekerou, obrousit kámen do špičky, rozdrtit obilí pomocí kamene (když drtili mouku, tak se drtil i kámen, proto měli zdravé ale obroušené zuby), okopat pole a mohli jsme si prohlédnout domy. Dále jsme si prohlédli pohřebiště, pece, v kterých se vypalovala keramika a nakonec jsme zjistili, jak se vyráběl bronz.
Ke konci jsme se dostali do kabinetu experimentální archeologie, kde byly hliněné nádoby, nástroje a vitrína se třemi různými vesnicemi.
Po prohlídce a hromadou informací jsme konečně jeli vlakem do Sobčic, odtud zase zpět do Chomutic, kde jsme si koupili se vší radostí nanuk a šli domů.
Tereza Elichová
Napsal žák 6. třídy: Filip Švarc
Šmudlovo dobrodružství 2 – Druhý díl – PDF – 247kB
Napsal a upravil žák 6. třídy: Filip Švarc; Chomutice, 25.2.2009
Šmudlovo dobrodružství 2 – Maxi díl – PDF – 261kB
Září, říjen, listopad,
každý si chce ještě hrát.
Na stráni pouštíme s dětmi barevné draky
a s úsměvem nás pozorují tmavé mraky.
Při podzimních procházkách nás zebou ruce,
to sluníčko přestává hřát, přece.
Po létě už na něj padá únava,
to bude v zimě otrava.
Příroda se chystá na zimu,
na její bílou peřinu.
Předem má všechno promyšlené,
a léty pěkně nychystané.
Nejdříve zbarví barevně listí,
vítr si s ním pěkně pohraje.
Volný pád na zem jistí
a větve přitom rozvlaje.
Žákyně čtvrté třídy Jana Hořínková namalovala obrázek Knihovna.
Při výtvarné výchově vyrábíme různé trojrozměrné předměty a ty využíváme při výzdobě školy.